Je to neuvěřitelné, ale dnes je to už tři a půl měsíce, co jsem bez benzodiazepinů. Když jsem začínal s vysazováním, ani ve snu by mě nenapadlo, že dojdu až sem. Byly dny, kdy jsem si říkal, že to prostě nezvládnu. Přesto jsem se rozhodl nevzdat to – a dnes vidím, že to byla správná volba.
Jaké byly začátky
První týdny byly opravdu těžké. Abstinenční příznaky mě drtily – nespavost, vnitřní neklid, přecitlivělost na zvuky a světlo, pocity pálení kůže. Vše bylo intenzivní, skoro nesnesitelné. Čas se vlekl a den mi připadal jako týden. Často jsem měl pocit, že to prostě nejde vydržet.
Ale vydržel jsem. A i když to bylo nesmírně těžké, věděl jsem, že každý den navíc bez léků je krok k lepšímu životu.
Co se změnilo po třech a půl měsících
- Hlava je čistší – myšlenky už nejsou otupělé a mám pocit, že začínám znovu vnímat svět kolem sebe.
- Emoce se vracejí – ačkoliv to někdy bolí, je to skutečný život, ne umělá chemická mlha.
- Tělo se postupně přizpůsobuje – i když únava a špatný spánek mě stále provází, už to není tak drtivé jako na začátku.
- Více energie – začínám mít chuť věnovat se věcem, které jsem dřív kvůli lékům nebo jejich vysazování nezvládal.
Bolesti zad jako těžká překážka
Co mi ale cestu hodně ztěžuje, jsou silné bolesti zad, které mě doslova drtí každý den. Tyto bolesti zhoršují celý proces odvykání, protože nejenže bojuji s abstinenčními příznaky, ale zároveň se musím vyrovnávat i s chronickou fyzickou bolestí. Často se mi zdá, že bez tohoto břemene by byla cesta ven ze závislosti o něco snazší.
A i když ta bolest někdy dosahuje až k hranici na omdlení, každý den vstanu a snažím se nepodlehnout sebelítosti. Když jsem na chalupě, jdu třeba natírat plot nebo se pustím do jiné práce. Činnost mi pomáhá – nedovolí mi jen ležet a litovat se. Právě aktivita je pro mě jednou z cest, jak bolest i odvykání zvládat.
Podpora okolí je klíč
Bez lidí kolem sebe bych to nezvládl. Rodina, přátelé i sociální pracovníci, kteří mě podporují, mi dodali sílu, když jsem ji sám neměl. Každý telefonát, každé slovo podpory je malým, ale důležitým stavebním kamenem na cestě ven ze závislosti.
Proč to nevzdávat
Vím, že mnoho lidí bojuje se stejným problémem a cítí se beznadějně. Chtěl bych vám říct, že i když je to nesmírně těžké, má smysl vydržet. Není to sprint, ale dlouhý maraton. Každý den, kdy odoláte, se počítá. A pak přijde okamžik, kdy si uvědomíte, že začínáte znovu žít.
A i když je mi dnes krátce padesát, rozhodně to není důvod to vzdát. Naopak – je to důvod, proč bojovat ještě víc. Chci si zbytek života užít naplno, bez závislosti, s čistou hlavou a s vědomím, že jsem to dokázal.
👉 Pokud máš podobnou zkušenost, napiš mi svůj příběh. Může pomoci dalším, kteří právě teď bojují. Nejste v tom sami.
