Blížím se k jednomu roku. Je to jedenáct měsíců od chvíle, kdy jsem se rozhodl odložit všechno, co mi uměle upravovalo realitu. Ať už tomu budeme říkat léky, nebo „drogy“ v tom širším slova smyslu – zkrátka látky, které tlumily hrany mého bytí a dělaly svět snesitelnějším, ale ne opravdovým.
Nebudu vám lhát, že je to sluníčková jízda. Je to jízda na horské dráze, kde občas chybí bezpečnostní pásy. Ale i po těch jedenácti měsících vím jedno: Být pod léky bylo horší.
Co mi tato cesta vzala?
Začnu tím nejtěžším. Vzala mi iluzi fyzického zdraví. Paradoxně, když jsem přestal tělo „dopovat“, vyplavaly na povrch zdravotní komplikace, o kterých jsem neměl tušení. Je jich tolik a v takové intenzitě, až je to k nevíře. Tělo začalo mluvit a občas u toho vyloženě křičí.
Vzala mi taky tu falešnou jistotu, že mě „něco“ zachrání, když mi bude nejhůř. Jsem v tom teď sám za sebe, bez filtru.
Co mi to dalo?
I když mě tělo zrazuje a psychika mě nešetří, moje vnímání života se vyostřilo.
- Smyslové vnímání: Celkově vnímám svět jinak, ostřeji. Už nejsem v mlze.
- Zpětná vazba od okolí: Lidé mi říkají, že funguji jinak. Dokonce i vypadám jinak. Jako bych se po dlouhé době konečně „vynořil“ na hladinu a byl zase přítomný.
- Vnitřní nastavení: I když mám psychické problémy, propadám depresím a panikám, cítím, že moje celkové nastavení mysli je jiné. Jsem schopen se s tím prát, protože tu bolest cítím přímo, a tím pádem ji můžu i přímo čelit.
Hrnek, co neustále přetéká
Tlačím tu káru dál a hrnu to před sebou „na tvrdo“. Ale nejsem ze železa. Můj stav je teď takový, že jakákoli další kapka do hrníčku způsobí, že se všechno rozlije. Jsem na hraně svých sil.
Nedávno mě úplně odrovnala jen představa, že by skončila moje spolupráce s Bonou, s Kristýnou. Rozbrečel jsem se jako malý kluk a nešlo to jinak. Ten pocit, že mi Kristýna „kryje holá záda“, je pro mě v tuhle chvíli vším. Je to jeden z mála pevných bodů, které mám.
Směr: Jeden rok
Je to těžké? Ano, neskutečně. Padám do depresí? Ano. Chtěl bych se vrátit zpátky do té tlumící bubliny? Ne.
I když se občas zhroutím a ta kára je těžká, ta autenticita života a to, že se dokážu postavit vlastním démonům čelem, za tu dřinu stojí. Tlačím dál.