Odvykání od benzodiazepinů není sprint, ale maraton. A mnohdy se cítíte, jako byste běželi s batohem plným kamení na zádech. Tři měsíce bez Rivotrilu mám za sebou a upřímně – nebylo to vůbec jednoduché. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že to nezvládnu, ale právě v těch nejtěžších okamžicích jsem si uvědomil jednu zásadní věc: bez podpory lidí kolem sebe bych to nedal.
Samota je nepřítel
Když člověk vysazuje benzodiazepiny, abstinenční příznaky dokážou být drtivé. Tinnitus, nespavost, úzkosti, přecitlivělost na zvuky nebo světlo – to všechno vás nutí sáhnout zpět po tabletce. V takové chvíli je strašně snadné si říct: „Proč se trápit, stačí jedna pilulka.“ Jenže právě v tom okamžiku rozhoduje, jestli jste sami, nebo máte někoho, kdo vás podrží.
Kdo mě podržel
Měl jsem štěstí. Na cestě ven ze závislosti mě nenechala rodina ani přátelé. Moje „ségra“ Hanka a děti mi připomínají, že stojí za to bojovat. Moje sociální pracovnice Kristýna z Bony a tým z Dropinu mi dali nejen odborné rady, ale i lidskou podporu. A v práci mám lidi, kteří mi rozumí a dávají mi prostor být upřímný o tom, co prožívám.
Možná to nejsou velká gesta, často stačí jen věta: „Drž se, myslíme na tebe.“ Ale věřte mi, v kritické chvíli to dokáže zázraky.
Tři měsíce – a nekončím
Jsem bez benzáků už skoro tři měsíce. Každý den je jiný – některý snesitelný, jiný k nevydržení. Ale i když to bolí, nevzdal jsem to. A nevzdám. Protože jsem si uvědomil, že každý další den bez pilulky znamená krok blíž k opravdovému životu.
Poselství pro ostatní
Pokud jste na začátku téhle cesty, věřte mi: nepůjde to snadno a nepůjde to rychle. Ale nevzdávejte to. Najděte si lidi, kteří vás podrží – rodinu, přátele, odborníky, komunitu. Sdílejte svůj příběh. Každé slovo, které vám někdo věnuje, může být tou pomyslnou rukou, která vás vytáhne, když padáte.
